Tento týden jste oslavil šedesátku. Je to pro vás nějak důležité a speciální číslo, nebo to jsou narozeniny jako každé jiné?
Nejsou to narozky jako každé jiné, určitě ne… Když jsem se blížil ke čtyřicítce, chtěl jsem mít všechno hotový. Dům, ženu, děti. A všechno jsem hotový měl. Ale rozvedl jsem se, ještě v tom roce.
Pak mi bylo padesát. Další žena, další děti. Rozvedl jsem se. Teď mám šedesát a jsem celkem v klidu, v pohodě a velice spokojený. Se všemi dětmi jsem často v kontaktu a máme se rádi. S bývalými ženami máme dobrý vztah. Vyřídíme, co je potřeba, nehážeme si klacky pod nohy. Je to fajn.
A už nemám žádná velká očekávání, snad jen v hudební oblasti. Všechno přijímám. A jsem sám překvapený, že jsem se do takového pocitu dohrabal. Nemám potřebu nic hodnotit, nikoho soudit, do něčeho se moc sr…
Cestuju s kapelou, starám se o děti, už jsem i děda. Přítelkyni také mám. Je to velice fajn a je to jiný než to někdejší nezodpovědné šílenství, bez kterého by mi ale beztak něco chybělo.
Už jsem přece jen poznal spoustu věcí. Z jednoho manželství jsem zdrhnul, z druhého jsem byl vykopnutý. Znám všechny tyto polohy. Užil jsem si. A dobrý.
Takže nejkrušnější byly padesátiny?
Jo i ne. Byl jsem na cestě, vykopnutý z domu. Bydlel jsem v hotelu. Sám. Na oslavu svých padesátin jsem přijel autobusem do svého bývalého domu. Z rodiny to totiž nikdo další nevěděl, že se rozvádíme. Bylo to čerstvé a rozhodli jsme se, že to zatím nebudeme hrotit a oslava proběhne jakoby nic.
A tak jsem přišel „domů“. Nachystal jsem s dětmi chlebíčky a všechno, co k tomu patří. Rozhodl jsem se, že se oholím. Jenže jsem tam v té své bývalé koupelně už neměl žádné holení. Vzal jsem si nějaké dámské holítko a hned prvním řezem jsem se zasekl do obličeje a tekla mi krev.
To se krásně hodilo k té mé „výborné“ zoufalecké náladě. Tak jsem pokračoval. Oholil jsem se celý a byl jsem celý pořezaný, měl jsem obličej olepený asi čtyřicítkou těch papírků.
Děti se ptaly: „Tatínku, co se ti stalo?“
No fajn. Oslavili jsme, skončili, uklidili. Zbytky jsem si vzal do igelitky a autobusem jsem se vrátil na hotel, kde jsem pak sám dojídal chlebíčky. Takhle jsem oslavil padesátku.
No teda…
Vnímám to zpětně jako dar. Rád na to vzpomínám, člověk má různé druhy dna, od kterého se může odrážet. V tu chvíli to samozřejmě nebylo tak žhavý, ale pak po čase se tomu fakt zasmějete. Jak tam stojím na zastávce v sedm večer s igelitkou. Jako v americkým nezávislým filmu…
Když jsem teď pročítala v archivu všechny možné rozhovory s vámi od devadesátých let, měla jsem pocit, že se strašně proměnily od chvíle, kdy jste potkal svoji „druhou bývalou“ ženu, jak říkáte. Jako by se v nich rozsvítilo.
Jasný, přesně tak to bylo.
Dárek k šedesátinám?
„Už jsem si ho nadělil. Ostatně každý rok v lednu, únoru si dávám dárek. Cestuju. Letos jsem byl v Ománu a předtím na takovém skoro zapomenutém jemenském ostrově Sokotra mezi Somálskem a Arabským poloostrovem.
Bylo to úplně boží, hlavní město vypadá trošinku drsně, ale ta příroda nedotčená kolem je úžasná, stejně jako lidé. Cestování je dobrá věc. Je to prevence před zabedněním. Někteří lidi jsou zabednění proto, že nikdy nevykoukli ven. A možná že neposlouchali ty správné písničky.“
Když jste o tu ženu, která do vašeho života přinesla světlo, přišel, jak se vám povedlo si ho udržet a nespadnout zase do těch depek?
Upřímně. Byl jsem ve skutečnosti ze sebe velice zklamaný. Pochopil jsem spoustu svých chyb. To poznání je fakt blbý. Ale udělal jsem si takový týdenní plán.
Jaký?
Pondělí, středa fitko, úterý angličtina a masáž, čtvrtek túra a sauna, pátek sobota kapela, neděle můj den. Děti jsem měl vždycky od pondělí do čtvrtka, když jsem měl hrát, byly u maminky. A tak to jedu dodnes. Snídaně, svačiny do školy, teplé večeře, praní, uklízení, komplet servis. Učil jsem se s děckama, znám jejich kámoše, žijeme spolu. To je nejvíc.
Já jsem bordelář, chaotik a poloviční autista, asi jako každý hudebník nebo autor, potřebuju režim. Hodně mi pomohla asi pětiletá terapie.
Už vlastně v těch čtyřiceti, kdy jsem se svou druhou ženou začal žít, jsem se začal zajímat o ten zprofanovaný osobní rozvoj. Ale hodně mi to dalo, dozvěděl jsem se věci, které jsou důležité, kterých se držím dodnes. Jsou to i úplné banality.
„Odstraňuju z života toxické lidi„
Třeba?
Když se mi porouchá auto, nemá cenu se rozčilovat. Ale říct si: Mám auto, mám co spravovat, to je přece dobrý! Spousta lidí auto nemá.
Když jsem letěl nedávno letadlem deset hodin v kuse, někteří lidi tam strašně bědovali. Hlavou mi jelo: Ty vole, vy jste ti vyvolení, kteří v tom letadle jsou! Jiní lidi na tak krásné dovče nikdy nebudou. Myslím, že není ani tak zásadní, jaké věci se dějí, ale jak k nim přistupujete.
To jste se ale musel naučit.
Pomaličku jsem se vyprofiloval. Odstraňuju ze svého života toxické lidi. Čím jsem starší, tím silněji si uvědomuju, že času je míň a míň. Už nejsem ochoten snášet špatné věci, které jsem dřív dělal, a snášet kolem sebe lidi, kteří mě spíš „vysávali“.
Beru to tak, že v dětství jsme nějak naprogramovaní, naučíme se od rodičů, jak žít, protože nikoho jiného tak dobře neznáme a rodiče jsou naši bohové. A pak se většinou celý život snažíme tohle „prokletí“ přeprogramovat.
Věci jsou pořád stejné, dějí se dokola a stejně, záleží, jak je člověk zpracuje a jak k nim přistoupí. Ono to zní trochu mudrlantsky, ale cítím to tak. Snažím se furt najít rovnováhu mezi větou: „Neber nic zas tak vážně.“ A „všechno ber vážně“.
Každý krok, který člověk udělá, má nějakou ozvěnu, nějaký dopad, ale kdyby se tím člověk opravdu strašně trápil, tak se utrápí. Hledáme rovnováhu, která nikdy nenastane. Nejspíš jen v krátkých okamžicích.
Jak vás rodiče naprogramovali?
V těch čtyřiceti letech jsem například prolomil prokletí, kterým jsem byl naočkovaný od tatínka, že rozvod nesmí být, rozvod není možný, to se nemůže stát.
Měl jsem tři děti, hypotéku, manželku, všechno… Kamarádi říkali, že jsem „odsouzenec“ a nějak to doklepu. Ale pak se to zlomilo. Došlo mi, že mám nárok na svůj život. I když jsem udělal spoustu chyb a blbostí, že to nemusím „doklepat“ a že nakonec bude všem líp. Do té doby jsem byl přesvědčený, že musím všem vyhovět, všechno udělat, zvládnout, spolykat.
„Proplul jsem a proplouvám„
I to jste měl zakódované z rodiny?
Jasně. Když se chcete přiblížit rodiči, který o to zrovna nestojí, děláte všechno proto, aby se vám to podařilo. A pak to děláte s každým a ve všem. Ale to už je hodně osobní.
Nějak jsem tím proplul a proplouvám. Ale strašně nerad bych, aby to vypadalo, že mám všechno hotový, že jsem nejvyrovnanější člověk na světě nebo že nikdy neudělám chybu.
Nebojte, nepřipadáte mi úplně jako zenový buddhista.
To jsem rád. Dělám furt strašný píč…y. Ale dneska se jim spíš zasměju, než bych se trápil. A pak čumím na americký fotbal a je mi dobře.
Se svou sympatií k ragby to i docela chápu, ale stejně je asi pro fotbalový a hokejový národ zajímavé, že vás chytl zrovna americký fotbal. Čím?
Je to takový poslední opravdický sport. Z každého zápasu čtyři chlapy odnesou, protože to berou vážně, jsou to ti nejlepší atleti, kteří se upíšou tomuto sportu. Naučí se ho hrát a dělají to pořádně.
Začalo to tak, že jsem čuměl v noci někde na šňůře na fotbal, obránce si přihrával s brankářem… nudaáááá… sakra… přepnul jsem to na americký fotbal, což bylo zběsilé a vůbec jsem tomu nerozuměl, tak jsem přepnul zpět, ale ti dva si tam furt kopali. A tak jsem se pustil zase do toho, co občas dělám.
Začnu koukat na sport, kterému vůbec nerozumím, neznám pravidla, čučím a učím se to díky komentátorům srdcařům a pozoruju. A uchvátilo mě to. Rychlost, obratnost, drzost, taktika, plánování…
Něco podobného znám z boxerských tréninků. Když jsem se divil, jak můj trenér, takovej drobnej kluk, mohl vyhrát nad chlápkem, co byl o tři hlavy větší, říkal mi: Box jsou šachy. I v boxu musíš být chytrej. Nejde jen o to dát někomu větší pecku. V americkém fotbalu je to podobné. Miluju to.
„Covid„
„Sám se za tím obdobím neohlížím, život frčí dál, ale bylo to pro nás důležité období. Udělali jsme spoustu práce, streamů, vydělali jsme i peníze. Neživořili jsme, nevzdávali jsme to, snažili jsme se pracovat a ‚nést‘ nějakou hodnotu. Spousta mých kamarádů z branže bečela, jak na ně lidi ser….
A nabídli jste lidem něco? My jsme se skvěle bavili, udělali jsme přes třicet streamů, koncert na střeše hotelu Apollo ve Valmezu, pak na mrakodrapu v Brně s Mekym Žbirkou, byly to životní zážitky. Největší punk. Poprvé za dobrovolné vstupné, podruhé jsme prodávali ‚lístky‘ na stream. A byl to úspěch a bylo to krásný.
Když je průser, umím se zorientovat. A stihl jsem i udělat radost mamince. Před koncertem na střeše, hned zkraje prvního covidového náletu, jsem zavolal redaktorce do televize, ať přijedou a natočí náš koncert do hlavních zpráv. Že se stejně nic jinýho neděje. A oni přijeli. Byli jsme v hlavních zprávách, Valmez taky a máma měla radost. Sranda, kdy jindy by se mi to povedlo?“
Nejste vy sám na tom, co se týče kondice, nakonec líp v šedesáti než ve třiceti?
Rozhodně. Ve čtyřiceti bych udělal tři kliky a zemřel bych, dneska jich udělám třicet a jsem v klidu.
„Přestal jsem pít, ze dne na den„
Co všechno se změnilo, kromě toho, že jste začal sportovat?
Přestal jsem kouřit, měl jsem problémy se srdcem. A ze dne na den jsem před šesti lety přestal pít. Dřív jsem byl klasický hudebník, který si dal před koncertem panáka, během koncertu střik, po koncertě něco dalšího… Ale přestal jsem. Pár neřestí jsem si nechal, ty zde rozebírat nebudu, ale chlast a cigára mi fakt nechybí.
Jak se stalo, že jste přestal ze dne na den pít?
Bylo to vtipný. Přijeli kámoši, že uděláme kalbu. Taková partička z Orlických hor. Přijeli na koncert do Olomouce. Tak dobře, říkal jsem, vezmu auto, naložím vás a pojedeme z koncertu pak ke mně do bytu a zapaříme.
Bydlel jsem tehdy v Rožnově, v paneláčku. Po druhém rozvodu. Když jsem dojel na koncert autem, nemohl jsem pít, nejdřív jsem měl trošku mindrák. Suchý koncert? To jsem nezažil patnáct let! To bude nuda. Ale uprostřed koncertu jsem si řekl: „Ty vole, to je tak dobrý koncert, nešlapu si ani na tkaničky, ani na jazyk.“
Pak jsem vezl ty opilce domů, sám střízlivý. Oni dělali bordel, řvali, radovali se. Do sedmého patra jsme jeli půl hodiny, zastavovali jsme v každém patře, borci pomačkali ve výtahu čudlíky. A mně bylo dobře.
Otevřel jsem jim, co chtěli. Chlastu jsem měl doma hodně. Ale olízl jsem nějakou vodku a najednou: Ty vole, mně to nic neříká, já si asi dneska nedám. A druhý den jsme hráli v Brně, zase jsem jel autem a zase jsem nepil. Pak v Peci pod Sněžkou. A furt nic. A dodnes nic, jen možná dvě piva. Za šest let.
Gratuluju, to je dobrý.
Ale není to moje zásluha, žádný plán, nerozhodl jsem se. Stalo se to.
A brzy jste pocítil změnu?
Hned. Každý měsíc jsem byl předtím párkrát opilý na maděru. Ty kocoviny mi nechybí. Euforii si umím zařídit jinak. Alkohol a cigarety jsem vyřešil. Kdo ví, třeba se to vrátí, ale teď je to tak.
A jak reaguje vaše okolí? Nepít v Česku je pořád dost anomálie.
Je to prdel. Navíc se pohybuju v nejvíc toxickém prostředí, jaké existuje, hudební svět a Valašsko. Když na Valašsku někomu řeknete, že nepijete, dotyčný udělá krok dozadu a ptá se, jakou že mám nemoc. Žádnou. Nechápou to.
Pijácká česká kultura.
Opilecká kultura. Netolerantní k jiným lehkým omamným jedům.
„Měl jsem hrůzu, že bez chlastu je to nuda„
Také jste asi za ta léta viděl, co alkohol s lidmi umí udělat, ne?
Viděl. Viděl jsem, že alkohol, ale i hulení a drogy dělají z lidí fakt paka. A viděl jsem šikovný lidi, kteří si začali s heroinem, přežili to, ale vyplivlo je to úplně vypatlané, jen pak nějak přežívali. Většinou, znám i výjimky.
Když jsme kdysi dělali televizní pořad Ladí neladí, měl jsem tam Braňa Alexe ze Slobodnej Európy, který byl na heroinu, ale v té době už měl substituční terapii, metadon.
Povídám: Řekni, Braňo, jak teď žiješ, jak to chodí? A on povídá: Když máš štěstí, dostaneš se z heroinu, přejdeš na metadon, máš recept, vezmeš si ho v lékárně, dáš si ho, pak jdeš domů a čučíš na horory… a je večer. Aha. Tak to není úplně lákavý, ne?
Přečetl jsem spoustu knížek o hudebnících, kteří to nějak přežili, i o těch, kteří ten svůj život nepřežili. Ale když jsem kdysi dřív četl o těch, co přežili, díky tomu, že přestali fetovat a pít, měl jsem z toho vlastně hrůzu. Říkal jsem si, že to pak musí být strašná nuda. Je to přesně naopak. Jako by se mi otevřely další dveře.
„Uprchlický taxikář„
Na jaře roku 2022 vozil uprchlíky z hranic s Ukrajinou do přechodných domovů v Česku. „Už s nimi nejsem v kontaktu, to se vytratí. Ale některé ty osudy se mi hodně vryly do paměti.. Bylo to intenzivní období. Bylo potřeba vstát a jet. Kdykoliv. Cizí paní třeba volala: ‚Jste schopný být dneska do půlnoci na přechodu ve Vyšném Nemeckém?‘ Povídám, že jasně. Ale nepodíval jsem se do mapy.
Bylo to šest hodin autem přes celé Slovensko. Naložil jsem tam lidi a vezl jsem je do Znojma nebo do Břeclavi, kde jsem je vyložil ve čtyři ráno a už je asi nikdy neuvidím. Bylo to takové brutální. Syrové.
Vezete mámu a dvě děti. Stydí si říct, že potřebují vyčurat. ‚Nechceme obtěžovat.‘ V první dny války v noci ve Wroclavi na nádraží. Paní s děckem na rukách a starší dcerou. A v ruce igelitku. Rozhlížím se, kde mají kufry. Neměli žádné. Jen tu igelitku.“
Pojďme kousek dál. Letošní šňůru začínáte v obměněné sestavě, místo dlouholetého kytaristy Martina Knora se s vámi sehrává Jakub Červinka, původně ze Sta zvířat. Martin Knor byl zakládající člen Mňágy. Když jste v lednu jeho odchod oznámil, reakce byly různorodé, spousta fanoušků vám to pochopitelně vyčítala. Vysvětloval jste, že to byl dlouhodobý proces. Věřím, že to bylo těžké rozhodnutí.
Bylo. Co na to ale dál říct, už to nechci moc rozmazávat. Strašně moc jsem se natrápil, i všichni ostatní, proběhla spousta rozhovorů. Bylo a furt je mi to líto, hráli jsme spolu skoro čtyřicet let.
On té kapele hodně dal, spoustu hudebních věcí vymyslel, ale tak to asi v životě chodí, jsou věci, které nevydrží věčně. Přesné důvody zůstanou mezi námi, protože jen my v kapele přesně víme, jak to bylo. Rozchod byl smutný, ale nutný.
Nebylo to poprvé, kdy jste se rozloučili s někým z kapely…
Jo. A vždycky je to smutný. Ale po čase ti lidi přišli a shodli jsme se, že to nakonec prospělo i jim, že dobrý. Tak daleko teď nejsme, ale já bych se vsadil, že se borcovi taky ulevilo.
Když děláte něco, co se vám nedaří jako dřív a nemáte sílu to zlepšit, je potřeba nějaký radikální krok. Jeden typ lidí je schopný se sebrat a jít hledat novou životní cestu sám. Jiní čekají, až to druzí vyřeší za ně.
Než člověk udělá taková zásadní rozhodnutí, jako je třeba opuštění práce, kapely nebo vztahu, je to většinou bolestivý proces. Ale pak…
Přirozeně takové věci oddalujeme. Zažil jsem to se svou druhou ženou. Je to hodně osobní, ale vlastně vtipný a výstižný, tak vám to řeknu. Věděl jsem, že kromě mě je tam ještě někdo, ale tvrdila, že má ráda i mě, že neví, koho víc. No prdel, dneska se tomu směju.
Trvalo to asi dva měsíce. Pak najednou, aniž bych to promýšlel, jsem vzal mobil a zavolal jí. „Jedu za tebou, máš deset minut, aby ses rozhodla, s kým chceš být.“ Říkala: „ Nejezdi, já nevím.“ Jel jsem a musel z ní to vyjádření skoro vytřepat. Nebylo to fajn, nebylo to příjemné. Ale pak to bylo hotový. A mohl jsem jít dál.
Člověk to musí udělat, jinak jsou to nekonečná trápení. Mně pomáhá, když si pustím nějaké takové to interaktivní video, kde vidím, kde se naše planetka nachází, periferie něčeho gigantického. A tam někde je ten mravenec, který má své obrovské trápení! Není to směšný?
Přitom se narodíme, jsme odsouzení k životu. A potom ke smrti. To je daný. Čím jsem starší, tím víc mi to připadá legrační. Ale některé moje slabé chvilky trvaly léta…
Dobře vím, že jsem se kolikrát choval jako kretén. A tak se snažím nehodnotit ostatní. To, že se někdo třeba chová momentálně jako kretén, neznamená, že se tak bude chovat furt, taky se třeba změní. Nesoudit sám sebe ani jiné je vlastně dost osvobozující. Obecně, kdyby lidi měli líp zpracované téma smrti, žili by lepší život.
Vy je máte zpracované?
Od pěti let na tom makám. A teď je mi šedesát a je jasné, že tady nebudu dalších šedesát let. Takže, když jsem v knihkupectví, vyberu si jen knížku, kterou si opravdu přečtu. Nebudu nakupovat celé edice s vědomím, že je nepřečtu. Ale vlastně je pořád nakupuju! (Rozesměje se.) Je to celé srandovní. Vidíte.
Když mi umřel tatínek, byl jsem z toho vyřízenej, ale pak… život jde dál a člověku zůstane, co si pamatuje. Když to k něčemu bylo, kus toho člověka ve vás zůstane. Ale za tři sta let nebude nikdo na celém světě tušit, že jsme tu byli. My dva, například.
Aby někdo vůbec tušil, že tu byli nějací lidi.
Přesně. To trmácení je srandovní a nekonečný. Už mám vnoučata. A když mi tříletý Kylián říká: „Dědečku, ty jsi strašně hodný a srandovní.“ To je pro mě asi to vítězství. Co bych od života měl chtít víc?!
„Jmenovec„
„Politiku nesleduju, večerní zprávy jsem neviděl dvacet let. Ale můj jmenovec mi nevadí. S tím jménem se mi žije dobře, přejmenování neplánuju. Po přídavcích občas říkám: Děcka, musím ještě nachystat papíry na vládu…
Za covidu mi volali z televize, jestli bych se k čemusi nevyjádřil. Jasný, šlo o kulturu. ‚Počkejte prosím, za chvíli budete ve vysílání.‘ Čekám. Ženská si nevypla svůj mikrofon. A slyším, jak jedna druhé říká: Hele, kterej to je Fiala? Ten z té Mňágy. Ježišmarjá, ale my potřebujeme toho druhýho. Ale Google mi vyhodil jen toho! Jo! Vítězství! Sranda!
S premiérem Fialou jsem jednou mluvil a bylo to fajn. Jsem havlista, nechápu lidi, kteří volí Babiše, Okamuru a podobný zoufalce, který jen parazitujou na systému, ale nebudu nikoho přesvědčovat. Mám pas, můžu si dělat, co chci, a jsem za to vděčnej. Jestli někdo nedohlídne ani za první roh, je to jeho boj.“
Autorka rozhovoru: LENKA VRTIŠKOVÁ NEJEZCHLEBOVÁ
Foto: Archiv Petr Fiala a Mňága a Žďorp