Bubeník Miloš Meier: Drumming Syndrome ve Wembley by byl fajn

Jak se ti líbí dosavadní průběh aktuálního turné Drumming Syndrome?
Já si hlavně moc užívám to samotné hraní. Na programu tohoto turné jsem tvrdě dřel a dva měsíce před jeho začátkem jsem se ve zkušebně nevěnoval ničemu jinému. Každý den pět hodin přípravy. Je v něm třeba o něco víc populárních melodií, které všichni určitě poznáte, samozřejmě různé rockové a metalové skladby, a má bubenická sóla. Chtěl jsem to udělat pestřejší stylově, tak jsem zařadil i popové záležitosti, trošku jazzu a fusion, jsou tam i mé verze filmových soundtracků, které jsem si upravil do svého Drumming Syndrome pojetí.
Takže si teď hrozně moc užívám koncerty, jsem všude nadšený z návštěvnosti, atmosféry… Je fakt neskutečné, kolik lidí teď na toto turné chodí. Jsem z toho i překvapený, zároveň ale je to i zpětná vazba pro mě, že to, co dělám, má smysl. Ta energie, kterou do toho vkládám, se mi tak vrací zpět. Vážím si toho, že můžu své bubnování takto sdílet s tolika lidmi a mými fanoušky. Po každém koncertě je mezi nimi neskutečné nadšení. Myslím si, že můj nový program je jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Nejlepší. (smích) Trvá téměř dvě a půl hodiny, takže je to i pro mě docela velký bubenický maraton a zápřah. Celé ty dvě a půl hodiny do toho jdu naplno. Snažím se o to, aby diváci byli stále soustředění, aby je to bavilo, aby ani na chvilku nebyli myslí mimo Drumming Syndrome a stále jsem udržoval jejich pozornost. Musím do nich vložit veškerou svou energii. Což při one-man show není jednoduché, a jsem tedy šťastný, že se mi to, myslím, daří. Takže díky všem, kdo na něj chodíte a užíváte si to se mnou.

Co říkáš na to, že se o tobě hovoří jako o tom stále skromném klukovi, kterého nezměnila popularita?
Nevím, jestli se takto o mně hovoří, ale jestli ano, jsem za to samozřejmě rád. Myslím, že nemám důvod, aby mě určitá popularita měnila. Baví mě, co dělám, a zároveň si vážím toho, čeho jsem všeho zatím dosáhnul. Také vím, že to nebylo zadarmo. Je to mnoho a mnoho hodin ve zkušebně, ztráta „běžného“ životního stylu, podřizuju tomu hodně. Takže o nějaké namyšlenosti nemůže být řeč. Protože vím, co dělám, a dělám to s radostí.
A i na těch svých zahraničních cestách, kde bubnuju, mám možnost poznat, že moji bubeničtí oblíbenci, moje vzory, se kterými se tam setkávám, jsou všichni naprosto v pohodě jako lidi a osobnosti. Nemají vůbec žádné hvězdné móresy a manýry. Většinou jsem poznal, že když člověk něco umí a něčeho dosáhnul, je naprosto v pohodě. Myslím si, že to bývá spíš naopak. Lidi, kteří mají v sobě neúspěchy, mindráky, zároveň na sobě ale ani nepracují, se to pak často snaží dohnat tím, že jsou namyšlení a chovají se „ne úplně v pořádku“. Ale je to i dobou – tihle lidi to často třeba prezentují na sociálních sítích, kde jsou velice aktivní ve svých kritických, negativních komentářích a příspěvcích, tam se cítí být hrdiny. To je pro ně jednoduché… Ale to mě nezajímá. Když se ti v něčem daří, naplňuje tě to, baví tě to, rozvíjíš se a podobně, nemáš důvod být namyšlený a negativní…

Jak šla tvoje popularita nahoru, zdá se, že jsi začal i víc řešit svou image a vytvořil sis typický styl: čepice, korálky na zápěstí, na krku apod. Je toto nějak cílené?
Myslím, že to všechno šlo tak nějak postupně. Úplně ze začátku jsem to asi nějak neřešil, to oblékání a jak vypadá člověk na pódiu. Ale postupem času člověk zjistí, že to je taky důležité. Chce to vypadat na pódiu a před lidmi dobře. Vždyť na tebe koukají. (smích) Poslouchám spoustu kapel, které nejen dobře hrají, ale i dobře vypadají. Mám spoustu svých bubenických i jiných oblíbenců – hudebních i z jiné umělecké sféry, a nějaká ta image k tomu vždycky patří. Myslím si, že není – aspoň pro mě – ideální jít na pódium tak, jak jsem přijel na koncert v dodávce. Baví mě sledovat rockové stars jako Slash, Nikki Sixx, Guns’n’Roses, Mötley Crüe, Metallica a spoustu dalších. Mám tyhle kapely rád, a všichni mají určitý svůj styl. Všichni chtějí vypadat na pódiu dobře a i tímto způsobem prezentovat svoje hudební vize. Patří to k tomu, a i já se na tom snažím pracovat a nějakým způsobem to postupně rozvíjet. Vždy to ale musí být přirozené, musí to k vám sedět a musíte být v tom být přesvědčivý. Kdybych se namaloval jak Mötley Crüe v osmdesátkách, asi bych tím moc nezabodoval. (smích)

Říká se o tobě dále, že tvá hra na bicí je atrakcí i vizuálně. Je v nejlepším slova smyslu zábavné se na tebe při hře dívat. Při hraní řádíš a je vidět, že si to i sám užíváš…
Jasně, užívám si to. (smích) Ale užívám si to taky proto, že si jsem si jistý v tom, co hraju. A abych si v tom byl jistý, jsem spoustu hodin ve zkušebně. Cvičím a pracuju na tom, abych se u toho naživo na pódiu cítil dobře. Abych se nemusel nonstop tolik soustředit na to, co hraju, ale abych si to mohl i užívat – všechno to kolem, ty lidi, tu energii, a všechno to skloubit dohromady. Při Drumming Syndrome jsem na tom pódiu navíc sám. Nemám možnost se schovat za spoluhráče. (smích) Takže musím ty lidi navíc i zaujmout tou show, nejen bubnováním, ale i tím kolem – právě i tím, jak za těmi bubny vypadám, jak se u toho tvářím, jak se pohybuju. Jednoduše – celé to s těmi lidmi sdílet i tímhle způsobem.

Dostal jsi někdy hudební nabídku ze světa popu? Něco, kde by ses moc nepředřel, hrál víceméně to samé a jednoduché, ale popularita a prachy zajištěny. Lze vůbec – jako uznávaný bubeník pohybující se ve světě tvrdé muziky – takovou nabídku přijmout?
Před lety jsem hrál spoustu hudebních stylů. Když jsem studoval na konzervatoři, dostával jsem různé nabídky. I potom, když jsem absolvoval konzervatoř, bral jsem spoustu nejrůznějších kšeftů z mnoha hudebních odvětví. Muzikanta to obohacuje, získáváš zkušenosti, poznáváš skvělé hudebníky. Hrál jsem svého času s Anetou Langerovou, hrál jsem s popovými umělci. Hrál jsem ve studiu, kde jsem jenom nahrával – popové skladby, rockové, fusion, i skladby z jiných žánrů. Bubnoval jsem ve spoustě kapel a projektů. A nevadilo mi to, naopak mě to bavilo. Když je hudba kvalitní, tak je to v pořádku. Když cvičím na bubny, pustím si k tomu klidně Pink, Beyoncé, Michaela Jacksona, Stinga, Phila Collinse, Prince. Jsou to všechno úžasní muzikanti a je mi to jedno, co je to za hudební styl. Takže i kdybych dostal nějakou úžasnou nabídku ze světa popu, a byl to dobrý pop, tak bych se tomu nebránil. Ale zároveň mě teď baví pracovat na svých projektech, na svém Drumming Syndrome, s Dymytry. Spíš si budovat momentálně svou kariéru, než se věnovat bubnování pro někoho jiného, jak už naživo, nebo ve studiu. Tím jsem si prošel, a je čas jít zase dál. Takže teď už tyto nabídky nepřijímám. Muselo by to být vyloženě něco výjimečného, pro mě zajímavého, abych do toho šel.

Lákala by tě třeba i tzv. melodická hra na bicí? Něco takového, jako svého času udělal Terry Bozzio se svou obrovskou custom bicí soupravou…
O tom jsem zatím nijak moc nepřemýšlel. Terry Bozzio je samozřejmě úžasný hráč, který udělal ze svých bicích obří melodický nástroj. Ta jeho souprava je fakt gigantická, každý buben má naladěný na určitý tón, těch bubnů tam má desítky. Spousty činelů, perkusivních doplňků atd. Je to rozhodně zajímavé.
Na klasické melodické bicí nástroje jsem hrál například na konzervatoři, kde jsme museli hrát i na xylofon, vibrafon, marimbu, tympány, tedy bicí pro symfonický orchestr. Ale od té doby se tomu nevěnuju a ani o tom nepřemýšlím. Spíš teď uvažuju, že bych do své soupravy zakomponoval i nějaké elektronické bubny a udělal to zajímavější tímto způsobem.

Je nějaký klub nebo hala, kde bys někdy rád vystoupil, prostě koncertní místo – u nás i ve světě?
Tady v ČR jsem si už zahrál na hrozně moc místech – v klubech, kulturácích, divadlech, halách. Ale třeba jsem si ještě nezahrál v Edenu na stadionu. (smích) Ale jinak jsem hrál jak v halách, tak třeba na stadionu v Letňanech, O2 Areně, T-mobile Areně a dalších. Samozřejmě by bylo hezčí mít plný Letňany nebo narvanou O2 Arenu s nějakým mým projektem, třeba s Drumming Syndromem. (smích) Třeba se toho jednou dočkáme. A ve světě je spousta krásných míst, kde se dá hrát. Takže třeba Drumming Syndrome ve Wembley by byl určitě fajn. (smích)

Účastníš se hudebních veletrhů, jako je například Frankfurter Musikmesse apod.?
Z těchto hudebních veletrhů jsem se zatím zúčastnil dvou, kde jsem si zahrál – NAMM Musikmesse v Moskvě a na hudebním veletrhu v Bologni v Itálii. V Moskvě je to odnož toho frankfurtského veletrhu. Hrál jsem tam každý den po dobu trvání akce. Vždy jsem odehrál svoje Drumming Syndrome vystoupení v délce 40 minut. Něco podobného jsem měl i v Bologni, kde jsem před lety vystupoval na venkovní hlavní stage. Ale rád bych si jednou zahrál na NAMM Show v Anaheimu v Americe, která je největší na světě. To by bylo krásný, být tam a bubnovat tam. Jinak objíždím bubenické festivaly ve světě, Nizozemsko, Německo, Španělsko, i v Jižní Korei jsem byl.

Zajdeš někdy na koncerty i jako fanoušek? Na jaké?
Na koncerty chodím hrozně rád. Teď, když mám hodně svých koncertů, už toho nestíhám tolik jako v minulosti. Ale během studií na konzervatoři, když mi bylo 15-20, to jsem chodil na koncerty hodně. Tehdy jestě nebylo YouTube a „internety“, takže koncert byla jediná možnost, jak vidět oblíbené bubeníky i jiné muzikanty. Takže jsem chodil hodně do Lucerna Music Baru na jazzové a fusion bubeníky, jako je Dave Weckl, Denis Chambers, byl jsem tam třeba na Manu Katche, což byl bubeník od Stinga, a na mnoha dalších. A dneska samozřejmě pořád navštěvuju koncerty, když mám čas. Když sem přijede nějaký muzikant, kterého poslouchám, nebo moje oblíbená kapela, jdu na koncert, pokud to jde. Koncert je pro mě vždycky inspirace pro to, co dělám, a vždycky mě to nabije novou energií a vizí do mého dalšího hraní.